Všichni lidé se snaží do určité míry ovládat své okolí. Chtějí spolehlivě řídit svůj svět a odstranit veškeré pochybnosti o svém přežití v budoucnosti. Pokud mohou, lidé přijmou opatření, která odstraní jakoukoli potenciální bolest nebo boj a nastolí život v neustálém pohodlí. Snadná cesta je snem většiny lidí, a z hlediska jejího dosažení lidé považují moc za hrozivý nástroj.
Zkoumám tento běžný stav, protože chci objasnit, že téměř VŠICHNI LIDÉ do určité míry touží po moci. Někdy to dokonce znamená kontrolovat jednání druhých, abychom jim zabránili narušit oázu pohodlí, kterou si kolem sebe budujeme. Někdy se objeví destruktivní lidé, u kterých máme pocit, že jsme nuceni je v sebeobraně brzdit a dávat do klece. A ještě jindy se snažíme ovládat lidi kolem sebe z iracionálního strachu.
Tyranské myšlení není vlastní jen Stalinům, Maům a Hitlerům, ale je to hluboce zakořeněný stín, který občas číhá na většinu z nás. Právě tohoto stavu se političtí tyrani snaží využít ve svůj prospěch, protože žádná autoritářská vláda nemůže být nikdy úspěšná bez pomoci milionů malých tyranů, kteří ji podporují. Najdou způsob, jak ukojit naši touhu po kontrole a předvídatelnosti a zároveň nás zotročit.
Jde o to, že nás tyrani potřebují. Všichni máme v duši špetku tyranie, jsme propojeni, ale jsme odlišní.
To neznamená, že řád sám o sobě je zlý nebo že společenské struktury jsou ze své podstaty utlačovatelské. Lidé potřebují určité hranice, protože ne všichni lidé jsou dobří nebo příčetní; někteří jsou zlí, někteří líní, někteří blázni, někteří neschopní a někteří nepoctiví a táhnou nás ostatní ke dnu. Anarchie není řešením, ale totalita také ne. Jde o to, kdo a jak určuje hranice.
Zde odhalujeme specifický lidský prvek, který je posedle přitahován kontrolou, ne proto, že by se bál, a ne proto, že by chtěl pohodlí, ale proto, že si užívá pocit moci. Jsou na ní závislí. Mluvím konkrétně o narcistech, sociopatech a psychopatech; jsou to příslušníci našeho druhu, ale chybí jim klíčové psychologické vlastnosti, které nás dělají lidmi, jako je empatie, svědomí, představivost, láska a stud. Téměř ve všech případech špatné vlády je to proto, že se tyto typy lidí dokázaly proplížit do vedoucích pozic a zneužít je.
Navzdory přehnaným obrazům ve filmech a televizi není průměrný psychopat nijak složitý nebo zajímavý – zajímavý je fakt, že existuje, ale jako lidé bývají nudní. Představa o nich je fascinující, protože jsou biologickou anomálií, evoluční chybou nebo možná duchovní deformací. K psychopatii je náchylné asi 1 % populace a ještě menší procento tvoří vysoce funkční psychopati, kteří dovedou svou zrůdnou povahu obratně skrývat.
Většina průměrných psychopatů nakonec skončí ve vězení nebo se zaplete do nekonečného sledu životních neúspěchů. Nedokážou se dát dohromady, udržet vztahy a vybudovat si normální život, protože jsou příliš posedlí sami sebou a nebezpeční, čehož si nakonec všimne i jejich okolí. Tyto typy lidí bych nazval „malými tyrany“. Zdá se, že vystupují na povrch společnosti, když jsou časy zoufalé; když jsou lidé rozptýleni krizí, tehdy psychopati cítí, že je bezpečné ukázat svou pravou povahu.
Například během pandemie kovidů a pokusů vlády zavést drakonické očkovací příkazy byli malí tyrani všude. Prostě se vynořili z éteru a vířili autoritářským vírem, jako by šlo o krmení. S potěšením využívali příležitosti nařizovat ostatním masky, vakcíny a „sociální distanc“, přestože žádné z těchto opatření nemělo na šíření kovidu ani na poměrně zanedbatelnou průměrnou úmrtnost na infekci ve výši 0,23 % ŽÁDNÝ vliv.
Dostávali zbytky ze stolu moci a vychutnávali si každou minutu. Skutečná věda nebyla na jejich straně, ale jim to bylo jedno; média a vláda byly na jejich straně a na tom jediném záleželo. Byli šťastní, že je mohou používat jako zbraň proti ostatním občanům, kteří chtěli být jen svobodní.
Kromě symbiotického (nebo možná parazitického) vztahu mezi velkými a malými tyrany existuje řada norem, které musí být splněny, aby tyranie byla úspěšná:
Zničení volby
Jádrem tyranie je odstranění možnosti volby. Centralizace spočívá v tom, že se veřejnosti eliminují možnosti volby a zároveň se jí namlouvá, že její život se zjednoduší, bude snazší a bezpečnější. Pokud mají lidé možnost volby mimo systém zřízení nebo ideologii, pak mohou zpochybnit platnost mocenské struktury. Mohli by si položit otázku: „Co když existuje lepší způsob, než je tento?“.
A protože vždy existuje lepší cesta než strach a otroctví, musí tyrani vést neustálý boj se všemi alternativními myšlenkami a principy. Jediný způsob, jak si mohou být jisti, že se lidé jednoho dne nevzbouří, je vymazat existenci možnosti volby. Nejen to, ale musí přesvědčit masy, že jen naznačit jinou volbu je svatokrádežné a nebezpečné. Systém se musí stát absolutním ve všech věcech a v každé oblasti každodenního života.
Vytváření falešných morálních paradoxů
Svoboda je otroctví – nevědomost je síla. Je to starý orwellovský paradox, který překrucuje význam slov a činů, aby ospravedlnil tyranii. Rozšířením tohoto zvráceného způsobu myšlení je náboženství „vyššího dobra“; myšlenka, že veškeré zlo je ospravedlnitelné, pokud je dosaženo „vyššího dobra“. Ale co je to vyšší dobro? Je to cokoli, co tyrani řeknou, že to je; obvykle cokoli, co jim pomůže získat větší moc. Člověk by si myslel, že „větší dobro“ s sebou nese více svobody a méně strachu, nikoliv méně svobody a více strachu.
V rámci taktiky zbavení volby tyrani často vytvářejí falešnou morální hádanku, v níž lidem říkají, že jejich svoboda ve skutečnosti škodí ostatním, a proto jim musí být svoboda odebrána „pro vyšší dobro“. Na tomto argumentu byl opět zcela postaven kovidový experiment s lékařskou tyranií. Co kdyby vaše volba nenosit roušku, nezůstat zavřený doma a nevzít si pochybnou vakcínu poškodila stovky či tisíce jiných? Neospravedlňuje to snad odebrání vaší volby? Tato tvrzení jsou samozřejmě naprostou fantazií, ale v zápalu celonárodní paniky mohou lidé uvěřit, že falešný paradox je skutečný.
Obsedantně-kompulzivní expanze
Jak už bylo řečeno, tyrani jsou obvykle psychopatické osobnosti a součástí jejich myšlení je nutkání expandovat a pohlcovat. Podobně jako rostoucí améba nebo tvor z filmu „The Blob“. Jejich hlad po kontrole není nikdy ukojen, vždy budou chtít víc.
Lidem bude řečeno, že ztrácejí pouze jednu svobodu nebo dvě svobody, případně že jejich svobody budou omezeny „na krátkou dobu“. To je vždy lež. Jakmile tyrani získají novou moc, budou se jí posedle držet, jako by to byl kyslík a měli bez něj zemřít. A pak budou usilovat o další pravomoci, protože těch, které mají, není nikdy dost. Jeden můj přítel to jednou popsal takto:
„Před tyranem se vrší hostina královských rozměrů, jako hostina na Den díkůvzdání, která se rozprostírá na jeho jídelním stole. Sedíš tiše bez přístupu ke stolu, ale v rukou držíš malou kůrku chleba. Je to vše, co máš, a pečlivě ji chováš, protože musí vydržet. A přestože má tyran plný žaludek a má toho víc, než by kdy mohl za celý život sníst, myslí jen na VAŠI malou kůrku.
Ve dne v noci přemýšlí jen o tom, proč máš tu kůrku ty, když by měla být jeho. Skřípe zuby a zoufale se dožaduje tvého skromného jídla. Jednoho dne se rozhodne, že nepřestane, dokud nebude mít v rukou tvou kůrku chleba, zatímco ty budeš hladovět. To je teď jeho životní poslání – vzít si vaši kůrku a drobky a nenechat vás s ničím. Jakýkoli jiný výsledek by byl nepředstavitelný.
Nejenže vám chce ukrást kůrku, ale chce vidět vaše zoufalství, až se mu to podaří. Chce, abyste věděli, že má vaše poslední jídlo, a chce vidět bolest ve vaší tváři, když vám ho bere. Pak chce, abyste se chovali, jako byste ho za to milovali.“
Takto funguje mysl psychopata. Proč jejich mozek funguje právě takto? Existuje mnoho teorií, ale nikdo to neví jistě. Většina důkazů naznačuje, že se takoví lidé vlastně rodí; bez svědomí a bez protiváhy k šílenství.
Příběh o kůrce chleba je metafora, ale ilustruje, jak psychopatičtí autoritáři nahlížejí na různé svobody – jsou to kusy života, které tyrani nemohou tolerovat, abyste je měli v držení. Přivádí je k šílenství vědomí, že máte v rukou tu malou jiskřičku světla a radosti, a tak spřádají plány, intrikují, křičí, naříkají a drápou se, dokud vám ji neseberou.
Tyranii nelze porazit, dokud jí nerozumíme
Najdou se lidé, kteří budou běžně argumentovat, že to všechno je zbytečné, protože se to „nezabývá řešeními“. Řešení autoritářských systémů je mnoho, píšu o nich už více než 16 let. Můžeme celý den mluvit o decentralizaci a lokálnosti a organizaci a revoluci, ale nic z toho nemá význam, pokud nepochopíme, jak naši nepřátelé přemýšlejí a jaké taktiky používají. Pokud je neznáme, nemůžeme je porazit.
Nejsou složití a nejsou nutně geniální, ale jsou neúnavní a jejich jednoduché metody mohou být někdy velmi účinné. Podcenění jejich posedlosti kontrolou by bylo katastrofální. Přitom jediná věc, které si cení více než moci, je jejich vlastní život, a (pokud se budeme zabývat řešením) dokud tito lidé nepochopí, že jejich život může být cenou jejich nutkání, nikdy nepřestanou. Není možné se s nimi domluvit. Neexistuje žádná diplomacie ani kompromis. Neexistuje žádná střední cesta. Budou brát tak dlouho, dokud ztráty, které jim hrozí, nepřevýší zisky ze zrady. Poznání jejich způsobu myšlení nás o několik kroků přiblíží k tomu, abychom je umlčeli.
