Obsah
- Úvod
„Domácí“ inflace v USA vs. globální dolarová likvidita
- Globální dolarová likvidita
Dlouhodobější výhled s ohledem na incentivy k pokusům o dedolarizaci
Krátkodobější výhled s ohledem na „riziko“ možného Plaza Accord 2.0
- Globální dolarová likvidita
- Energetická krize
Ropa: FED vs. OPEC+?
- Co na to OPEC?
Zemní plyn: ECB vs. Putin?
ECB vs. roztříštěné dluhopisové trhy eurozóny
(in)solvence USA, energetická krize, eurozónový dluhopisový „bordel“, co tam máme dále?
Monetární krize aneb když začíná umírat FIAT (ještě ke globální dolarové likviditě)
- Japonsko
Umřela Královna, gilt, libra i britský penzijní systém
Švýcarsko – Credit Suisse jako „rozbuška“, nebo SNB jako „potrubí“?
Swap lines mezi FEDem a Švýcarskou národní bankou
Krize bankovnictví v EU za rohem?!
- Závěr
Úvod
Všichni účastníci trhů si tak nějak od panických lows na finančních trzích během března 2009 postupně zvykli, že je centrální banka „podrží“ a BTFD mindset trhům s FEDem v zádech vládnul bez většího překvapení s výjimkou „covidové“ paniky v březnu 2020 prakticky až do začátku letošního roku.
Investoři a spekulanti tak nějak pochopili, že v prostředí nezřízeného injektování likvidity do finančních trhů prostřednictvím kvantitativního uvolňování (QE – quantitative easing) asi nemá až zas takový smysl řešit nějaký fundament, nýbrž soustředit se právě na onu likviditu, protože trhy se na ní staly závislými víc, než feťák na heroinu.
Koncem loňského roku FED s velkým zpožďením změnil rétoriku z „inflace je dočasná“ na „chceme inflaci zabít a nepřestanem s tím, dokud se nám to nepovede“. Centrální banky zásadně hledí pouze a jen do zpětného zrcátka a reagují se zpožděním, což platí oběma směry.
Stejně jako když Powell i Lagarde svorně trvali na tom, že inflace je „dočasnou“ záležitostí a že není třeba zasahovat, přičemž spoustě lidí bylo jasné, že tomu tak není, tak lze očekávat, že budou s inflací bojovat ještě i dlouho poté, co spoustě lidem dojde, že problémem již není inflace, nýbrž právě deflační strašák, kterého se centrální banky bojí vlastně asi víc, než nějaké zvýšené inflace.
Musím přiznat, že jsem si myslel, že se v důsledku dosavadního agresivního zvyšování sazeb FEDem pod taktovkou strejdy Powella něco významného pokazí podstatně dřív, avšak doposud, zdá se, se tak, tedy vyjma UK a Japonska, nestalo (tak snad jsem to právě nezakřiknul).
Smyslem tohoto článku by mělo být podívat se na možné faktory a rizika, jež by ultimátně mohly centrální banky s FEDem v čele přinutit přestat zvyšovat sazby a přestat pokoušet se snižovat své bilanční rozvahy. A protože otrokem likvidity foukané do trhů prostřednictvím QE jsou mj. i Bitcoin a kryptoměny obecně, pokusíme se trošičku podrobněji podívat na to, co by případně mohlo vést k otočce centrálních bank zpět k nejspíš ultimátně panickému zásahu proti úplnému rozpadu trhů.
Z nejdůležitějších centrálních bank tak již v červnu t.r. učinila BoJ, když ve snaze zabránit v podstatě státnímu bankrotu své nekonečné nákupy státních dluhopisů posunula na další úroveň nekonečna. Před necelým měsícem byla k záchraně anglického penzijního systému právě formou QE donucena i britská BoE.
Otázka zní, kdo je případně další a taky co by se muselo stát, aby „kapituloval“ i FED. S největší pravděpodobností se to stejně asi odehraje jinak, stejně ta finální rozbuška nejspíš bude něco jiného, než faktory, jichž se níže lehce dotkneme, ale doufám, že to pro někoho bude třeba aspoň námět k nějakému přinejmenším rámcovému zamyšlení se.
„Domácí“ inflace v USA vs. globální dolarová likvidita
Inflace ve Spojených státech amerických je i přes dosavadní agresivní zvyšování úrokových sazeb americkým FEDem na stále nežádoucích úrovních, což jeho šéfovi Powellovi jen dodává munici nejen k obhajobě aktuální monetární politiky, ale i k jejímu pravděpodobnému dalšímu pokračování.
Níže jsou dva grafy s vývojem inflace v USA z TradingEconomics, jeden za poslední rok, ten druhý za období, od kdy je inflace aktuálně nejvyšší, včetně nějakého bližšího komentáře od statistického úřadu USA:
Meziroční míra inflace v USA v září 2022 již třetí měsíc po sobě zpomalila na 8,2 %, což je nejnižší hodnota za posledních sedm měsíců, oproti srpnovým 8,3 %, ale nad tržními prognózami 8,1 %. Index energií vzrostl o 19,8 %, což je méně než srpnových 23,8 %, a to díky benzinu (18,2 % oproti 25,6 %), topnému oleji (58,1 % oproti 68,8 %) a elektřině (15,5 % oproti 15,8 %, což bylo nejvíce od roku 1981).
Mírné zpomalení bylo zaznamenáno také u nákladů na potraviny (11,2 % oproti 11,4 %, což bylo nejvíce od roku 1979) a ojetých osobních a nákladních automobilů (7,2 % oproti 7,8 %).
Naopak rychleji rostly ceny přístřeší (6,6 % oproti 6,2 %). Mezitím jádrová míra, která nezahrnuje volatilní potraviny a energie, vzrostla na 6,6 %, což je nejvyšší hodnota od srpna 1982 a nad očekáváním trhu ve výši 6,5 %, což je známkou toho, že inflační tlaky zůstávají zvýšené.
– Americký statistický úřad (US Bureau of labour statistics)
Na to FED s obrovským zpožděním (ještě loni v létě byla inflace „transitory“, tedy „dočasná“) začal doslova panicky reagovat, jedná se ostatně, alespoň dle toho, jak daleko nazpět lze najít data v TradingView, o nejrychlejší navyšování sazeb za posledních víc jak 60 let:
Zdroj: TradingView
Odkud tedy může pramenit případná FEDí kapitulace? (v dané situaci už slovo „pivot“ dle mého názoru nedostatečně vystihuje závažnost věcí)
Nabízí se v prvé řadě naprosto oprávněné obavy týkající se schopnosti Spojených států amerických i nadále dostávat svým závazkům coby suverénního dlužníka – za prvé načasování zvyšování úrokových sazeb vzhledem k astronomickému nárustu výše zadlužení USA od doby, kdy byla efektivní sazba FEDu naposledy na svém lokálním vrcholu:
Zdroj: TradingView
…s čímž za druhé částečně souvisí rapidní růst výnosů na amerických dluhopisech, jež pro americkou administrativu jistě velice nepříjemným tempem zvyšuje náklady na servis jejich státního dluhu:
Zdroj: TradingView
Globální dolarová likvidita
…no a konečně za třetí, USA mají, resp. FED má kromě problémů s výrazně vyšší „domácí“ inflací ještě problém s dolarem coby světovou rezervní měnou.
Aktuálně to tak možná ještě úplně není – vskutku dosud z jejich pohledu platí a ještě nějakou dobu asi platit bude, že „Naše měna, Váš problém“, nicméně globální hlad po dolarech (protože v nich kdekdo dluží) znamená problém především mimo USA pouze a jen do té doby, dokud je zbytek světa ochoten akceptovat dolar coby primární platidlo globálního obchodu s ohledem na to, jakou demoliční kouli to pro světovou ekonomiku představuje:
Zdroj: TradingView
Dlouhodobější výhled s ohledem na incentivy k pokusům o dedolarizaci
Z geopolitických důvodů se od dolaru pomalu, ale jistě začínají odvracet země jako (samozřejmě) Rusko, ale také třeba Čína, Indie, Brazílie, nebo Jižní afrika (BRICS), přičemž není náhodou, že pravidelné summity skupiny BRICS jsou pořádány již od roku 2009.
BRICS hostí Novou rozvojovou banku, Dohodu o podmíněných rezervách, platební systém BRICS a rezervní měnu koše BRICS oficiálně oznámenou v roce 2022 – prostě se snaží k dolaru vytvořit jakousi alternativu.
Kromě dalších zemí, které projevily zájem o vstup do BRICS, a zemí jako Argentina a Írán, které o členství požádaly již dříve, projevily během posledního summitu v červnu letošního roku zájem o členství také Saúdská Arábie, Turecko a Egypt.
Vzhledem k tomu, že mezi členy či zájemci o členství v BRICS jsou vidět mj. i země, které na posilující dolar hodně trpí, bez ohledu na to, zda-li se zrovna bavíme o Turecku, kde to není otázka pouze vysoko řádícího dolaru, nebo o Indii, která kromě sílícího dolaru vlastně žádné jiné významnější problémy ani nemá, lze uzavřít, že i příliš rapidně posilující dolar je určitou incentivou k pokusům o zbavení se jeho vlivu na svou ekonomiku.
Tento problém stručně naznačovaný v několika málo odstavcích výše je však z hlediska nějakých pokusů o případné časování trhu s BTC aktuálně zcela bezpředmětný – a to z toho důvodu, že výše popsaná motivace k dedolarizaci rozhodně nebude materializována nějakým rapidním tempem – je to proces na dlouho (celé roky, dost možná dekádu, či víc), ovšem s ohledem na protichůdné zodpovědnosti amerického FEDu (řízení dolaru coby domácí měny vs. řízení dolaru coby měny pro globální ekonomiku) je vhodné mít o tom trošku přehled a situaci průběžně sledovat.
Krátkodobější výhled s ohledem na „riziko“ možného Plaza Accord 2.0
BRICS neBRICS, či dedolarizace nededolarizace jsem chtěl spíše poukázat na skutečnost, že se v historii již jednou stalo (konkrétně v roce 1985), že se zástupci tehdy nejvýznamnějších ekonomik (USA, UK, Francie, Německo, Japonsko) vzhledem k nezadržitelně sílícímu dolaru prostě dohodli na umělém oslabení dolaru prostřednictvím intervencí na forexových trzích, což vedlo ke vskutku spektakulárnímu oslabení dolaru vůči ostatním měnám a tím se umožnilo zjednodušeně řečeno světové ekonomice tak nějak zase lépe „dýchat“:
Zdroj: TradingView
Proti této možnosti sice hovoří hned několik více („no před volbama si to s aktuální inflací přeci nemohou dovolit“) či méně („ale dolar ještě zdaleka o tolik neposílil“) validních argumentů, nicméně skutečnost je taková, že aktuálně silný a stále sílící (trend je jasný, dosud nezlomen) dolar vskutku pro světovou ekonomiku funguje jako škrticí klapka, možná trefněji řečeno jako doslova demoliční koule.
Dřív, nebo později prostě bude na USA/FED v tomto směru vyvíjen tlak a je otázka, zda-li dojde dřív k takové nějaké dohodě nebo zda-li bude ponechán dolar při svém řádění tak dlouho, dokud se něco nerozbije a přestože válka bývá vždy z ekonomického hlediska inflační, sílící dolar to už v několika regionech a zemích (příkladně Turecko, Indie, Srí Lanka, Japonsko, UK atd.) zvládl pořádně pocuchat, a to bez ohledu na přítomnost či absenci jiných faktorů v té či oné zemi.
Fakt je prostě ten, že dolar, sílící primárně kvůli globálnímu hladu po dolaru v důsledku existence obrovského množství v dolarech denominovaném dluhu je jednak známkou nedostatku dolarové likvidity ve světě a druhak velmi důležitým faktorem z hlediska zpomalení světové ekonomiky. Buď se v důsledku toho pokazí něco dost důležitého na to, aby byl FED donucen k akci za účelem zamezení úplného rozpadu finančních trhů a monetárního systému jako takového, nebo příjde „něco jako Plaza Accord 2.0“.
S výjimkou v popiscích grafů vývojů FED funds rate, velikosti amerického státního dluhu a výnosů amerických desetiletých dluhopisů naznačeného blížícího se možného problému se schopností USA tento svůj monstrózní dluh vůbec nadále servisovat výše jsou tu však i další možné „rozbušky“ k očekávané „kapitulaci“ FEDu.
Energetická krize
Budeme se na termín „energetická krize“ dívat zjednodušeně optikou grafů vývoje cen klíčových energetických komodit, tedy hlavně ropy a zemního plynu.
Hned na úvod je třeba říct, že cenovou inflaci v komoditách rozhodně nezavinil Putin svou invazí na Ukrajinu, jakkoliv je nutno mu v tomto ohledu zcela právoplatně přičíst určité „zabodnutí nože do zad“ zdaleka nejen globálnímu finančnímu systému, nýbrž především všem obyčejným lidem.
Už jsem se tím zabýval v březnu, nicméně jednak „opakování – matka moudrosti“, jednak si přes půl roku staré informace zaslouží určitou aktualizaci.
Ropa: FED vs. OPEC+?
Kromě výše odkazovaného článku z března t.r. týkajícího se mých určitých obav z hlediska dopadů inflace v cenách komodit v období od „covidové“ paniky z března 2020 do Putinovy invaze na Ukrajinu jsem cca týden před tím psal článek ohledně možného záměru ruského diktátora destabilizovat globální finanční systém.
Souvislosti posílení již tak nevhodné inflace v cenách komodit naznačované v grafu níže právě Putinovou agresí vůči Ukrajině jsem ve výše odkazovaném článku věnoval jen krátký odstavec, takže se k tomu nyní, když se cena ropy vrátila pod úroveň „Putinova breakoutu“ na cenové hladině kolem 95 USD za barel ropy znovu vrátím a začneme rekapitulací průběhu vývoje cen ropy od „covidové“ paniky až po nynějšek na týdenním grafu, ze kterého je na první pohled patrné, že inflace konkrétně v cenách ropy byla již řádně rozběhlá (á 300% posílení cen od března 2020 do začátku Putinovy invaze) dávno před tím, než ruský tyran začal terorizovat i svého nejbližšího západního souseda:
Zdroj: TradingView
Na FinTwitu se objevily mj. i názory v tom smyslu, že boj FEDu proti inflaci = v prvé řadě boj FEDu proti dalšímu posilování cen ropy. Celkem by to i dávalo smysl, přičemž pakliže se člověk podívá na historii vývoje uzávěrek stavů zásob ropy v amerických strategických ropných rezervách, jejich nedávný prudký pokles jednoznačně naznačuje, že Bidenova administrativa rozhodně nenechala FED v boji proti dalšímu růstu cen ropy osamocen:
Zdroj: Správa energetických informací USA
Při bližším pohledu na zrychlování prodeje zásob z amerických strategických ropných rezerv ve srovnání s vývojem cen ropy od té doby se nelze ubránit dojmu, že se Bidenova administrativa (společně se sazby navyšujícím FEDem v zádech) pokouší „intervenovat“ na trhu ropy podobným způsobem, jako když centrální banka prodejem nějaké měny či aktiva manipuluje ceny:
Zdroj: YCharts
Jak vidno z grafu výše, USA se kromě zvyšováním sazeb prostřednictvím FEDu snaží proti inflaci bojovat i tím, že se dosud zbavili cca 170 milionů barelů ropy ze svých strategických ropných rezerv.
Co na to OPEC?
Takže FED se společně s Bidenovou administrativou všemi možnými způsoby snaží bránit rapidnímu růstu inflace mj. i tím, že se doslova uměle pokoušejí udržet ceny ropy na uzdě nejen destrukcí poptávky navyšováním sazeb pod taktovkou strýčka Powella, ale i přímým prodejem ropy ze svých strategických ropných rezerv, přičemž OPEC na to reaguje snižováním objemů produkce.
Je to zajímavý „souboj titánů“, jedna strana vládne světu (zdánlivou) kontrolou nejdůležitější FIAT měny, ta druhá kontruje (skutečnou) mocí nad úrovněmi produkce komodity, kterou celý svět potřebuje k tomu, aby vůbec nějak mohl fungovat.
Endgamem tohoto faktoru může být hned celý rozsah nejrůznějších scénářů:
Od idiotického úplného vyčerpání SPR (a pak tu ropu stejně dál budou potřebovat a tím pádem ji budou dál nakupovat, otázka je, jestli to stále ještě bude dolar, co v takovém scénáři případně OPEC bude za své „černé zlato“ coby platbu i nadále akceptovat) po nějakou formu kapitulace z důvodu vnitřních politických tlaků v americké administrativě („hele, a nemáme té ropy v SPR už teď nějak hrozivě málo?“), přičemž výsledek je nakonec vždy stejný:
„Tvrdá měna“ (v tomto případě ropa, nikoliv dolar, jež lze coby FIAT měnu natisknout v neomezeném množství) bude nakonec vždy vítězem, což v konečném důsledku nemůže nemít jinou finální dynamiku, než takovou, jež si mj. právě i z důvodu nutnosti importovat energetické komodity prožívá již přinejmenším od začátku t.r. třeba právě japonský jen, o němž se v tomto článku ještě určitě zmíníme.
Zemní plyn: ECB vs. Putin?
Jak Powell, tak i Lagarde oba veřejně již několikrát různými formami pseudopřiznání naznačili, že centrální banky neumí vytěžit ze země ropu či zemní plyn, v podstatě otevřeně říkají: „hele, máme jen jeden nástroj, tím je kladivo, a jediné, co s ním umíme dělat je mlátit okolo sebe tolik, na co nám ruce stačí“. Jinými slovy, mohou se akorát tak pokoušet zabíjet poptávku zvyšováním sazeb, ovšem za cenu tak trochu „přizabití“ svých ekonomik jako takových.
Takže pojďmě se před dalším polemizováním nad problémem se zemním plynem v důsledku dosavadní závislosti Evropy na ruském zemním plynu opět podívat na graf:
Zdroj: TradingView
Z grafu výše je na jednu stranu patrné, že tady lze Putinovi přičíst podstatně větší část viny za inflaci v ceně zemního plynu, než ve dříve rozebírané ropě.
Přeci jen +300% u ropy od března 2020 do invaze o bezmála dva roky později vs. +43% rychlý dosud „finální výdech“ v důsledku právě oné agrese vůči Ukrajině u ropy poukazuje na to, že co se cen „černého zlata“ týče, drtivá většina inflačních tlaků tam vznikala kromě dlouhodobé nesmyslné ESG šarády a kravin typu „green deal“ také kvůli šílené bazuce likvidity, kterou v přehnané panické reakci na „covid“ do trhů vypustily centrální banky formou QE a do reálné ekonomiky fiskální formou vlády.
Ne tak však u zemního plynu – QE + fiskální stimulus kvůli „covidu“ = +147% během bezmála dvou let vs. +112% během něco málo přes půl roku coby bezprostřední následek Putinovy invaze na Ukrajinu nelze interpretovat jinak, než že zhruba to samé, jež idiocie a nezkrocené emoce evropského lídršipu zmrvily během dvou let, tak v podstatě to samé Putin zvládl Evropě zmrvit během pouhého půl roku.
Válka je holt vždy inflační záležitostí a pokud se k tomu přídá skutečnost, že byla donedávna Evropa na dodávkách ruského zemního plynu v podstatě existenčně závislá, nemůžeme to Putinovi nepřišít – i kdyby nakrásně nebyla bazuka QE + fiskál v reakci na „covid“, výsledek by zřejmě nebyl o nic lepší, tady Putin skutečně uštědřil evropské ekonomice opravdu velice, ale velice těžkou ránu.
Samozřejmě se lze dohadovat i o tom, jak inteligentním rozhodnutím bylo Rusko v podstatě finančně izolovat a zmrazit/zabavit jeho suverénní rezervy za situace, kdy jsme byli na dodávkách energetických komodit jako evropani existenčně závislí, ale to je na diskuzi spíš z kategorie geopolitické, než tržní…
Situace je taková, jaká je, EU se nějakým způsobem snaží situaci řešit, ale vzhledem k absenci nutné infrastruktury to stále ještě poměrně dost „dře“ – je sice hezké, že EU letos importovala již o čtvrtinu více zkapalněného zemního plynu, než za celý rok loňský, ovšem marná sláva, pakliže musí lodě LNG dovážející čekat před španělskými zásobníky, než se uvolní kapacita, jakož i pokud jsou problémy s kapacitou v tamějších znovuzplyňovacích terminálech.
Kromě toho nelze hovořit o tom, že by na místě byla nějaká infrastruktura za účelem „posouvání“ plynu tam, kde to v EU aktuálně nejvíce bolí, přičemž je nad slunce jasné, že se tato chybějící infrastruktura rozhodně nepostaví ani ze dne na den, ale ani do nadcházející zimy. Dále je naprosto neoddiskutovatelné, že cenově ruský plyn vycházel EU podstatně, podstatně levněji.
Co se ropy pro EU týče, nenechte se mýlit, ta je samozřejmě stále z velké části ruská, a bude i po nakrásně úplném embargu na dovoz třeba všech energetických komodit z Ruska do Evropy (a že to těch několik měsíců po invazi bylo fajn divadlo, posekat Putina přes prsty všemi možnými sankcemi, ale hlavně nechte běžet ropu a plyn, což?) protože ji namísto přímých dodávek do Evropy prostě prodají někomu jinému, kdo ji ve svých rafinériích připraví zase zpátky pro nás, akorát s „manipulačním poplatkem“ navíc.
ECB vs. roztříštěné dluhopisové trhy eurozóny
Na rozdíl od FEDu, BoJ, BoE, BoC a dalších z globálně významných centrálních bank se ECB potýká ještě s jedním významným problémem. A tím jsou – ač to bude mnohým možná znít divně – zbytky suverénních demokratických zřízení jednotlivých členských zemí eurozóny, tedy přesněji řečeno skutečnost, že si o svých rozpočtech jednotlivé země rozhodují sami prostřednictvím lokálních svobodných demokratických voleb.
V čem je háček? Je to jednoduché, USA mají jednu měnu, jednu fiskální politiku, jednu centrální banku. Stejným způsobem operují i ostatní centrální banky, nikoliv však ECB. Eurozóna má totiž jednu společnou měnu, jednu společnou centrální banku, ale 19 různých fiskálních politik, tedy 19 různých rozpočtů.
Proč to představuje problém? No jednoduše proto, že každá země, každý národ v eurozóně má jinou kulturu, jiné politické klima, jinak to tam chodí, například aktuálně propíraná dluhově problematická Itálie (Italský státní dluh tvoří 25% celkového zadlužení eurozóny) měla od konce II. světové války přes 60 vlád (!).
Takže ECB musí v tomto dluhopisovém „bordelu“ žonglovat o sto šest, mj. třeba i prostřednictvím nedávno představeného instrumentu TPI, což není nic jiného, než skrytá forma řízení výnosových křivek prostřednictvím určité formy arbitráže mezi více a méně „průserovými“ dluhopisy (příkladně prodej Německých dluhopisů a nákup těch Italských), přičemž je velmi, velmi pravděpodobné, že dřív, nebo později bude ECBčko stejně donuceno přejít zpátky ke QE.
Pro představu, jak to vypadá na grafu přikládám níže vývoj výnosových křivek vybraných států eurozóny:
Zdroj: TradingView
A taky nějaké grafy páru EURUSD, protože ve světle skrytého QE prostřednictvím TPI i kdybychom nakrásně odhlédli od zbytku té katastrofy, co se v EU právě děje už jen na základě nějaké jednoduché technické analýzy nutně musíme dojít k závěru, že osud EURa je už nějakou tu dobu zpečetěn:
Zdroj: TradingView
Tady se zjednodušeně řečeno prostě čeká na to, až se něco v eurozóně pokazí natolik, že to začne ohrožovat buď stabilitu finančního systému (Italský dluh není jediný problém Itálie/eurozóny, o problémech v Italských bankách si vrabci na střeše štěbetají už nějaký ten pátek – rozuměj – už několik let), nebo eurozónu jako takovou, čímž narážím na nedávné výhružky soudružky Von der Leyen ohledně případného „nežádoucího“ výsledku nedávných italských voleb poté, co země z postu premiéra vykopala bývalého bankstera Maria Draghiho (ex-Goldman Sachs, předchůdce Lagarde v čele ECB).
Scénářů může být samozřejmě více, ovšem v rámci stále více autoritativněji se vybarvující EU je třeba počítat s tím, že ačkoliv je jakákoliv konečná forma imploze financí eurozóny pro tvrdá aktiva pozitivní, Bruselští totalitariáni se budou zuby nehty bránit tomu, aby si nedejbože lidi mohli jakkoliv bránit své finance, ostatně jsme se nedávno jejich nejnovějších legislativních nesmyslů lehce dotkli případně zde, či tady. Strach z Bitcoinu nedávno vyjádřila také sama prezidentka ECB, Christine Lagarde a tudíž vskutku není pikantní náhodou, že jedna z viditelných postav divadélek okolo Brexitu, Nigel Farage, je jedním z těch, kdo naprosto správně staví mezi Bitcoin a svobodu rovnítko.
(in)solvence USA, energetická krize, eurozónový dluhopisový „bordel“, co tu máme dále?
Všechno výše uvedené a popsané samozřejmě při určitých více či méně extrémních scénářích může být potencionální rozbuškou k panické reakci centrálních bank na pravděpodobnou následující křečovitou reakci trhů, ovšem tím můj výčet toho, kde všude potencionálně vidím průser zdaleka nekončí. To dost možná nejzajímavější asi přichází v odstavcích níže.
Monetární krize aneb když začíná umírat FIAT (ještě ke globální dolarové likviditě)
Základním problémem mainstreamového vnímání makro backdropu diktujícího mj. tedy i cenový vývoj našeho milovaného Bitcoinu a celého kryptoměnového trhu vůbec je skutečnost, že většina lidí si neuvědomuje, že zásahy FEDu do monetární politiky mají jen pramalý vliv na globální dolarovou likviditu. Ne, dolar opravdu nejde nahoru, když FED zvedá sazby a nejde dolů, když je snižuje:
Zdroj: TradingView
Dolar si prostě žije svým vlastním životem a jeho hodnota relativně k ostatním FIAT měnám je dána tím, jak moc po dolarech je, nebo není hlad. Poptávka po dolaru konkrétně dneska je způsobená prostě tím, že je v dolaru prostě denominováno obrovské množství dluhu a ten je nutno splácet, k čemuž potřebujete dolary. Tak jednoduché to je.
Dalším faktem, který mainstreamovému vnímání vztahu mezi FEDem a globálním finančním systémem uniká je skutečnost, že FED má kontrolu nad peněžní zásobou pouze doma v USA, všude jinde ve světě je to síť bankovních institutcí, které mezi sebou provozují v podstatě obdobu bitcoinové účetní knihy, ovšem s tím významným rozdílem, že to není „trustless“ systém.
Je to právě naopak systém založený na (ve srovnání s BTC teda jako docela kurevsky dost slepé) důvěře a rapidně posilující dolar je typicky důsledkem (kromě nikdy neutuchající poptávky po něm pramenící z výše zmiňovaného masivního v dolarech denominovaného dluhu) jejího nalomení, či pochybností většího, či menšího počtu účastníků v tomto systému. Říká se tomu Eurodolar a když půjdete do kterékoliv banky mimo USA a vezmete si v ní půjčku v dolarech, vlastně jste si půjčili eurodolary.
Systém založený na dluhu totiž musí pro své zdravé fungování tento dluh neustále rozšiřovat a vytvářet jeho stále větší množství, což se za dobrých časů s dobrými vyhlídkami typicky i děje, tedy ekonomika pak i roste, ovšem jakmile se na obzoru objeví nějaké problémy, účastníci zpozorní a né zcela neobvykle může dojít k tomu, že si přestanou věřit mezi sebou navzájem, tím se dluhotvorný stroj začne zadírat, nezřídka ve spojení s nějakými výplachy na burzách, ovšem dluhy i nadále existují a je potřeba je splácet, proto dolar za takových časů může i velmi rychle posilovat. To je přesně situace, ve které se nacházíme aktuálně.
Zdroj: TradingView
Rapidně posilující dolar v časech nejistoty, očekávané recese a hlavně tedy počínající nedůvěry účastníků eurodolarového systému však způsobuje problémy všude ve světě, nejen tedy protože ostatní emitenti FIAT měn nedisponují luxusem statutu světové rezervní měny, kterou všichni potřebují nejen ke splácení svých závazků, jak bylo naznačeno několikrát výše, ale i k dovozu klíčových, zejména energetických, komodit.
Kromě jiných, kterým se ještě lehce podrobněji pověnujeme dále, níže nabízím namátkou pár forexových grafů ilustrujících dopady raketově rostoucího dolaru na zbytek světa:
Zdroj: TradingView
Japonsko
Japonsko je zemí, jež má největší, či snad druhé největší državy amerického státního dluhu (o prvenství se dělí tuším-li správně s Čínou) stejně jako obrovské devizové rezervy, ovšem ani celé dekády QE po splasknutí nemovitostní a akciové bubliny koncem devadesátých let minulého století nemohly japoncům pomoci vyřešit jejich demografický problém.
BoJ sice po splasknutí bubliny zachránila tamější finanční instituce, ovšem za cenu obrovského zadlužení a naprosto minimálního hospodářského růstu – ne nadarmo se tomu říkalo „ztracená dekáda“, jež však postupem času přešla doslova ve ztracenou generaci – ale nyní jim právě šíleně velký dluh neumožňuje zvýšit úrokové sazby, takže výpustním ventilem se stala právě jejich domácí měna, tedy japonský jen:
Zdroj: TradingView
Problém Japonska nyní, tedy víc jak tři dekády po splasknutí tehdejších bublin na akciovém a nemovitostním trhu je, že musí spoustu věcí, včetně energetických komodit dovážet a k tomu potřebují, stejně jako všichni ostatní, právě výše rozebírané dolary.
Do toho připočítejte nemožnost zvýšit úrokové sazby bez ohledu na nynější inflaci, aby udrželi svou ekonomiku nad vodou a k tomu všemu BoJ prostě za účelem udržení nákladů na servis státního dluhu chtě nechtě musí pokračovat v neomezeném nákupu japonských státních dluhopisů, kterých již pár měsíců nazpět měla na své bilanční rozvaze přes 70% z celého jejich množství v existenci.
To je vlastně jejich další možný problém – dá se říct, že BoJ pomalu docházejí dluhopisy k nákupu – tady vidíte, kam až ta spirála může v extrému zajít. Co se bude dít dál, těžko říct – jestli si ten dluh jakože sami sobě odpustí, nebo jestli jejich ministerstvo financí vydá další dluhopisy, aby BoJ měla i nadále co „nasávat“, nebo nějaká kombinace obojího s tím, že odpuštění příjde později – nevím, netroufám si odhadovat.
Z hlediska japonských střadatelů, investorů, ale i finančních institucí je to však jednoduchá volba a vlastně se to už delší dobu projevuje – jsou hladoví po výnosech a protože je doma nedostanou, japonský kapitál jde do světa.
Hodně z něj šlo třeba i do amerických státních dluhopisů, čímž vlastně BoJ FEDu svým „nepřímým“ řízením výnosové křivky na amerických dluhopisech tak trochu pomáhala, ovšem teď je to delší dobu tak, že japonský hlad po dolarech za účelem schopnosti udržení importu donutil japonce sáhnout mj. i po prodeji amerických státních dluhopisů.
Co se Bitcoinu týče, vývoj v Japonsku je pro něj jednoznačně pozitivní. Když největší šetřílci na světě hledají buďto výnosy, nebo bezpečný přístav, nebo obojí, Bitcoin prostě coby banda technologických nadšenců prostě s ohledem na právě ten bezpečný přístav nemohou vynechat a dosavadní vývoj páru Bitcoin/Jen to jen potvrzuje:
Zdroj: TradingView
Umřela Královna, gilt, libra i britský penzijní systém
Krátce po smrti Královny Alžběty a po nástupu Liz Truss na post britské premiérky se na anglických trzích a na forexu vůči libře strhla docela mela. Beneficientem byl mj. třeba právě i Bitcoin, ale k tomu se ještě blíže vrátíme později. Klíčové je, že „na prdel“ dostaly právě do té doby jako „bezrizikové“ vnímané státní dluhopisy, v tomto případě samozřejmě ty britské:
Zdroj: TradingView
Zdroj: TradingEconomics
Tak to prostě vypadá, když trhy vystavují stopku neudržitelným plánům na fiskální financování (Liz Truss měla v merku změnu směrem k tak trochu reaganomics, tedy snížení daní a zvýšení výdajů), ovšem pokud se podíváte na grafy cen dluhopisů i v jiných zemích, nelze, než dát za pravdu skvělému slovenskému odborníkovi na peníze, Juraji Karpišovi, který to v nedávném videu právě s ohledem na UK popsal velmi trefně jako „splasknutí dluhopisové bubliny“:
Liz Truss nakonec včera po pouhých 45 dnech ve funkci rezignovala a to i přes to, že ještě týden zpátky to vypadalo, že ji trhy/BoE „toliko“ donutily ubrat ze svých ekonomických a rozpočtových plánů. Reakce libry v grafu pro dokreslení níže:
Zdroj: TradingView
Před obligátním grafem Bitcoinu vůči libře bych při pohledu na ten dlouhodobý graf anglické měny výše jen dodal, že podobně jako ostatní výše zmíněné FIAT měny i právě libra v posledním cca roce trpěla samozřejmě společně s celou anglickou ekonomikou mj. i na výše rozebíraný rapidně posilující dolar.
Opět srovnání z hlediska starých ATH na BTC z roku 2017, nejbližší rezistence v podobě květnových „panických“ lows před dosavadním „kapitulačním“ výplachem v červnu a také s ohledem na legendární týdenní dvoustovku:
Zdroj: TradingView
Jak vidno, vůči libře je na tom BTC o něco lépe, než vůči euru, nicméně BoE „neomezeně“ zachraňující anglický penzijní systém (poslední čtyři týdenní svíce na grafu ceny britského desetiletého giltu výše nejsou ničím jiným, než ultimátně marným bojem BoE s tržními silami – BoE sice oznámila neomezené nákupy dluhopisů s tím, že později vyhrožovali „dočasností“ programu, ale všichni dobře vědí, že bez jejich podpory by se anglický penzijní systém rozsypal a tak spekulanti a „bond vigilantes“ přirozeně tlačí na pilu) dle mého názoru velice brzo zajistí, že pár vůči libře bude zanedlouho atakovat přinejmenším právě onen dvousettýdenní klouzavý průměr, přičemž bude jen otázkou času, než ji prorazí.
Švýcarsko – Credit Suisse jako „rozbuška“, nebo SNB jako „potrubí“?
Ještě před tím, než se začneme věnovat Credit Suisse, nebo Švýcarské národní bance a jejich rolím v blížící se akceleraci pod povrchem již delší dobu bublající krizi mj. i evropských bankovních domů začneme bez další zbytečné omáčky (já vím, je to dlouhý článek, už tak jste nad ním právě teď strávili něco málo přes půl hodiny) zase grafem měny v páru Švýcarský frank/dolar:
Zdroj: TradingView
Před nedávnem se objevily nějaké zvěsti o tom, že další z velkých evropských bank, konkrétně Credit Suisse, je v problémech. Pro představu o vývoji názoru trhů na tuto 166 let starou bankovní instituci se nejdříve mrkneme na celou historii vývoje cen jejích akcií od IPO na NYSE v roce 1995 až po nynějšek:
Zdroj: TradingView
Nemůžu si pomoci, ale tu korelaci mezi „pod koberec uklizeným“ a samozřejmě „restrukturalizovaným“ strašákem jménem Deutsche Bank, který před pár lety občas vyplynul na povrch finančního mainstreamu, a Credit Suisse nelze nazvat jinak, než vyloženě „shitcoinovou“.
Poslední novinky ohledně Credit Suisse mi svým wordingem a průběhem, včetně teď úplně nejčerstvějších zpráv ohledně zbavení se jakéhosi obvinění ohledně manipulace na forexových trzích připomínají rámcově právě dění okolo Deutsche Bank před několika málo lety. Zbavili se tehdy svých nejhorších oddělení a složek, povyhazovali spoustu lidí a do settlementů s regulátory ohledně obvinění z manipulací na trzích novináři tehdy také vehementně strkaly nosy.
A ta dramatičnost, s jakou jsou zprávy o špatné situaci v Credit Suisse (Mimochodem – to fakt jako nevymyslíš – jejich současný předseda se jmenuje Axel Lehmann) podávány:
Osoba přímo obeznámená s touto záležitostí uvedla, že banka Credit Suisse spěchá s prodejem části svého podnikání, čímž by mohla omezit hotovost, kterou potřebuje od investorů, a to jen několik dní předtím, než banka představí svou reorganizaci.
…
Restrukturalizaci pozorně sleduje švýcarský regulátor Finma, který je s bankou v pravidelném kontaktu, uvedla druhá osoba obeznámená s touto záležitostí, čímž zdůraznila citlivost této reorganizace.
Do oznámení 27. října však zbývá jen několik dní a stále není jasné, které společnosti mohou být prodány a za jakou cenu, což jsou rozhodující dílky skládačky, která určí, kolik bude banka případně muset požadovat od akcionářů.
Analytici uvedli, že společnost může v rámci reorganizace potřebovat až 9 miliard švýcarských franků (9 miliard USD), z nichž část možná bude muset získat od investorů a část z prodeje aktiv.
…
Banka nedávno zahájila proces, který by mohl zahrnovat prodej její americké divize správy aktiv, uvedl nedávno jiný zdroj pro agenturu Reuters, přičemž první vyjádření zájmu by mělo přijít koncem tohoto týdne. Prodej však nebyl nijak zaručen.
Ve čtvrtek Credit Suisse rovněž oznámila plány na prodej 8,6% podílu ve skupině Allfunds Group v hodnotě 354 milionů eur (346,96 milionu USD) prostřednictvím zrychlené bookbuildingové nabídky.
Credit Suisse rovněž zvažuje vyčlenění části svého poradenského a investičního bankovnictví, které by mohlo přivést externí investory a jmenovat se First Boston, uvedla agentura Bloomberg.
…
Credit Suisse, jedna z největších evropských bank, se snaží vzpamatovat z řady skandálů, včetně loňské ztráty více než 5 miliard dolarů v důsledku pádu investiční společnosti Archegos, kdy musela také pozastavit prostředky klientů spojené se zkrachovalou finanční společností Greensill.
…
Zdroje obeznámené se situací uvedly, že banka již dříve oslovila investory ohledně navýšení kapitálu, což naznačuje, že prodeje aktiv, jako je například hotel Savoy v Curychu, nemusí stačit.
A stejně jako němci nenechali Deutsche zcela umřít, obávám se, že ani Credit Suisse nečeká ten úplně nejhorší osud – je to prostě klasický příklad další sice zlé, špinavé a zkorumpované instituce, která je však „too big to fail“. Proč si to myslím? No, kromě otřepaného „historie se sice neopakuje, ale často se rýmuje“ mám na mysli…
Swap lines mezi FEDem a Švýcarskou národní bankou
Úplnou náhodou jsem totiž zachytil, že k předvčerejšku (středa 19/10/2022) je to již třetím týdnem, co FED poskytuje přes swap lines právě skrz Švýcarskou národní banku „záchranné lano“ (ano, chápete správně = bail out) stále zvyšujícímu se počtu bankovních institucí o stále zvyšujících se objemech:
Zdroj: Švýcarská národní banka
Takže to začalo „nevinnými“ 3 miliardami USD pro 9 banksterských chudáčků před dvěma týdny, pokračovalo to v minulém týdnu 6 miliardami USD pro již 15 implodujících bankovních domů a v tomto týdnu se u SNB o pomoc přihlásilo již celkem 17 bank a rozdalo se mezi ně dokonce 11 miliard USD. Beru to nejen jako dokonalé potvrzení teze, že vysoko řádící dolar = známka nedostatku likvidity, ale především jako znamení, že je cosi převelice shnilého v insolventním evropském bankovním systému.
Důvod, proč banksteři nešli bečet přímo k matičce ECB je nasnadě: SNB není ani zdaleka tak ostře sledována jako ECB pod vedením neschopné Christine Lagarde a touto cestou se prostě někdo pokouší zakrýt pod pokličkou již dávno bublající problém. A teď to nejlepší na závěr, podívejte se na to, jak to vypadalo během posledních dvou panik likvidity ve více či méně dávné minulosti, totiž během „covidového“ výplachu a během krize 2008/2009:
Zdroj: Švýcarská národní banka
Takže banksterští chudáci byli škrceni runem na cash a na sebe v podstatě od týdnu následujícím po panických synchronně zaváděných lockdownech de facto permanentně (povšimněte si v tom prvním měsíci oné zvýšené urgence – standartně jsou tyto aukce dolarové likvidity SNBčkem pořádány pravidelně na týdenní bázi každou středu, ale v té „covidové“ panice to bylo skoro denně, sem tam obden) posléze probíhalo okrádání amerických daňových poplatníků již jen „občas“, ale v podstatě až do konce roku 2020 se občas našla nějaká nešťastná banka, co si potřebovala „sosnout“.
Pojďme se teď tedy pro změnu podívat na krizi 2008/2009:
Zdroj: Švýcarská národní banka
Data sahají až k prosinci 2007, což znamená celé 4 měsíce před tím, než v březnu následujícího roku vybuchla Bear Stearns a celých 9 měsíců před nechvalně proslulým bankrotem Lehmann Brothers, po němž se to začlo konečně sypat pořádným hopem. Aukce probíhaly každý týden s tím, že ty úplně poslední doběhly vskutku až poté, co se trhy po dosažení kapitulačního vrcholu začaly konečně uklidňovat.
Co z výše uvedeného plyne? Že je velmi pravděpodobné, že EU má před sebou buďto pořádnou bankovní krizi, dost možná hrozící úplnou implozí bankovního systému, alternativně, že „tiskárny pojedou brrrrrr“ již co nevidět. Bude to případně Bitcoinu stačit k potvrzení toho, že jsme možná již viděli úplné dno? Tento scénář ve světle velmi čerstvých informací vnímám jako méně pravděpodobný, pakliže se dívám na to, jak to bylo v roce 2007, 2008 a 2009.
Swap lines začaly být utilizovány dlouho před tím, než se to ve Spojených státech začalo řádně sypat a vzhledem k dosavadnímu postoji šéfa Powella k boji proti inflaci ve stylu „a zabíjet tu inflační mrchu budu do té doby, dokud se mi to nepodaří, nebo dokud se něco opravdu vážně neposere“ bych si nedělal iluze o tom, jak daleko budou ochotni zajít.
Nadto Joseph Wang alias „The Fed Guy“ se dříve během tohoto roku ve svém příspěvku „Don’t fight the FED“ mj. vyjádřil v tom smyslu, že FED může de facto „zasáhnout granulárně“, přičemž přitom odkazoval na blogpost Stevena Kellyho, v němž autor v podstatě říká, že pro FED nemusí nutně být problémem pokračovat ve zvyšování sazeb ani poté, co se něco pokazí, jelikož mají nástroje jak zasáhnout specificky v tom či onom „koutku trhu“, v němž se něco pokazí.
Krize bankovnictví v EU za rohem?!
Ať tak, či onak, jedno je jisté: Credit Suisse není ani zdaleka jedinou evropskou bankou v problémech, osobně bych si vsadil boty na to, že mezi účastníky aukcí dolarové likvidity skrz swap lines od FEDu jsou jména jako UniCredit, Deutsche Bank, HSBC, Barclays, Lloyds, či třeba Banca Monte dei Paschi di Siena. Italské jsou jasné, o těch se ve finančních médiích mluvilo již před několika lety, Anglie je jasná, protože nedávná imploze tamějšího dluhopisového trhu + libry.
Zdroj: TradingView
Ale došlo mi, že těch sedm, co mě napadly v podstatě jen tak „z patra“ je málo už jen vzhledem k první aukci u SNB před dvěma týdny – tam chybělo 9 bankám přes 3 miliardy USD – tedy v průměru 330 milionů USD na jednu instituci. Minulý týden to už bylo 17 účastníků co soutěžili o 11 miliard, tedy každému banksterovi chybělo á 650 milionů USD. Vzhůru letící dolarový index holt bolí.
A to i bez toho, aniž by ekonomiku svírala energetická krize či aniž by zrovna došlo ke splasknutí dluhopisové bubliny. Já nevím jak Vy, ale já bych teď v žádné bance v EU nechtěl mít ani jediný eurocent. Upřímně řečeno bych když už, tak spíš vychytrale poslal prachy k brokerovi čekal případně spekulativní příležitost k nákupům akcií těch systémově nejdůležitějších 🙂
Závěr
Je to poměrně jednoduché: Buď se centrální banky pokusí „předběhnout“ scénář imploze systému vlivem zvyšování sazeb a rostouích výnosů tím, že „otočí“ svou politiku dřív, než k té implozi dojde a v takovém případě se nejspíš Bitcoin bez dalšího většího poklesu prostě začne zvedat zase zpátky, nebo se to všechno začne sypat a pak se dost možná dočkáme doslova poslední životní příležitosti nakoupit „Béčko“ (ale také třeba i zlato a stříbro) na v tom nejlepším slova smyslu nemyslitelných úrovních.
Aktuálně vnímám ve světle nejčerstvějších informací ohledně SNB lehce pravděpodobnější scénář onu rapidní finální medvědí jízdu, ale člověk nikdy neví – jak vidno z obsahu výše, „k posrání se“ je toho vskutku hodně a vůbec bych se nedivil, kdyby se sešlo třeba i víc věcí najednou, případně kdyby to byl nějaký „dominový efekt“. Každopádně zde je graf s hlavními scénáři:
Zdroj: TradingView
