V rozhovoru pro Wall Street Journal přiznala ministryně financí Janet Yellen, že řetězec stimulačních plánů realizovaných americkou administrativou pomohl vytvořit problém inflace. „Inflace je otázkou poptávky a nabídky a výdaje, které byly uskutečněny v rámci amerického záchranného plánu, skutečně podpořily poptávku,“ připustila Yellen. Dále ovšem uvedla, že výdaje byly přiměřené vzhledem ke kolapsu ekonomiky, neboť vlády se snažily zabránit recesi.
To nám připomíná několik problémů nepřiměřených vládních zásahů a jejich negativní dopad na střední třídu. Chybné masivní lockdowny byly zavedeny vládou. Země, které měly přísné testování, jako Jižní Korea a další asijské a evropské země, udržely ekonomiku v chodu a pandemii pod kontrolou. Problém je však větší a hlubší. Centrální banky a vlády vyčerpaly veškerá opatření na straně poptávky na úkor střední třídy tím, že snížily reálné mzdy a vkladové úspory.
Ještě horší je, že vlády vytvořily větší inflační spirálu tím, že všechny balíčky „pandemické pomoci“ udržovaly i po znovuotevření, a to i po zotavení. Očekávaly velkolepé zvýšení agregátní poptávky a dočkaly se ho. Výsledkem je nyní vyšší inflace a nižší hospodářský růst. Velikost vlády a deficitní výdaje však zůstávají.
Vše, co vláda utratí, zaplatíte vy. Žádné peníze nejsou zadarmo. Dokonce ani pro příjemce dávek ve stále znehodnocující se měně. Inflace, daň z chudoby.
Vlády se recesím utrácením nevyhýbají, ale pouze zvětšují nahromaděné problémy neustálým zvyšováním dluhu, který centrální banky monetizují prostřednictvím kvantitativního uvolňování. Toto nekontrolované zvyšování peněžní zásoby M3 (ukazatel širší peněžní zásoby) vede nejprve k inflaci aktiv a následně k inflaci cen zboží každodenní spotřeby. Oba důsledky vedou k nerovnosti a neustálému zhoršování kupní síly měny, což způsobuje, že platy jsou v reálném vyjádření nižší.
Centrálně plánovaná tvorba peněz není nikdy neutrální. Nepřiměřeně zvýhodňuje první příjemce peněz, vládu a ty, kteří mají aktiva a dluhy, a negativně dopadá na ty, kteří mají peněžní plat a určité úspory v hotovostních vkladech, které se časem rozpouštějí. Žádná socialistická excelová tabulka nemůže vymazat skutečnost, že masivní deficitní výdaje financované nově vytvořenými penězi ničí chudé a střední třídu. Mohou sice tvrdit, že vládní výdaje jdou na sociální programy ve prospěch chudých, ale to se neděje. Sociální programy se při neustále devalvované měně stávají irelevantními, neefektivními a bezcennými, zatímco zároveň nesprávně pojmenovaný sociální stát odsuzuje podstatnou část obyvatelstva k tomu, aby se stali rukojmími klientů vládních plánů.
Vláda nedává přebytečné rezervy jako sociální programy. Vláda odebírá stávající i budoucí bohatství ekonomiky prostřednictvím tisku měny, daní, výdajů a zadlužování, ale matematika nikdy nefunguje těm, kteří věří, že extraktivní a konfiskační politika bude fungovat. Dav „zdanění bohatých“ dělá občanům, o nichž předstírá, že je podporuje, obrovskou medvědí službu. Intervencionisté se sice vymlouvají na to, že bohaté okradou, aby mohli dát chudým, ale skutečnost je taková, že vládní výdaje jsou tak obrovské, že nemohou financovat všechny nároky a sociální programy z peněz jednoho procenta obyvatel. Vláda bere 99 procentům, aby dala znehodnocené a stále bezcennější prostředky 45 procentům obyvatel, a přitom nafoukla stále se rozšiřující byrokracii, která to všechno spravuje.
Cítili jste se šťastní, když vám vláda dala šek zaplacený vytištěnými penězi? Sledujte, jak se vaše každodenní nákupy potravin, benzínu a elektřiny stávají nedostupnými.
Vláda si vždycky vezme tři, když slíbí jeden. Obrovskou akumulaci státního dluhu zaplatí 99 procent lidí prostřednictvím inflace, daní nebo obojího.
Deficitní výdaje a umělá tvorba peněz jsou jen dvě strany téže mince, která rozpouští existující bohatství národa vydáváním dalších dlužních úpisů. Bohatství je stejné, jen je v oběhu více peněžních jednotek. Ceny tedy nerostou, kupní síla peněz se snižuje.
Cena jednoho zboží nebo služby může v důsledku krize nabídky vzrůst, ale pokud je množství emitované měny stejné, není možné, aby s ní vzrostly všechny ceny. Ve skutečnosti by ostatní ceny klesaly. Ceny většiny zboží a služeb mohou růst shodně pouze tehdy, pokud se množství měny zvyšuje rychleji než její poptávka.
Vlády a centrální banky budou i nadále prosazovat poptávkovou politiku pod záminkou, že je to pro všechny nejlepší a že to zabrání recesi, tedy pod záminkou, že je to pro vás dobré. Motivace k tomu je obrovská, protože když to nefunguje, obviňují z toho podniky, geopolitiku, bohaté nebo kohokoli jiného. Pokud občané věří, že vláda může prostřednictvím tisku peněz vytvořit bohatství, vlády to udělají a budou se prezentovat jako řešení problému, který vytvořily. Dostali jsme pandemický šek a nyní za něj několikanásobně platíme.
Nyní keynesiánci vidí, že existuje pouze jeden způsob, jak inflaci omezit: Brzdit agregátní poptávku. Vlády však nehodlají snižovat výdaje, takže „snížení agregátní poptávky“ bude znamenat, že všichni v soukromém sektoru budou chudší.
Inflace byla vytvořena použitím lockdownů k masivnímu zvýšení velikosti vlády. Yellen tvrdí, že inflace je důsledkem nabídky a poptávky, ale kdyby tomu tak bylo, Argentina a Venezuela by měly nízkou inflaci. Problémem je rostoucí nabídka měny a slábnoucí poptávka po ní.
Přelud obrovských vládních výdajů a exponenciálního tisku měny je procesem vyvlastňování. Vláda rozšiřuje svou velikost na úkor zbytku obyvatelstva, zejména těch, kteří hájí rostoucí programy veřejných výdajů.
Poptávková politika vyvlastňuje bohatství třemi způsoby. Na cestě dovnitř nekontrolovanými deficity financovanými dluhem, což znamená vyšší daně v budoucnosti. Za druhé zvyšováním daní za účelem „snížení deficitu“. Zatřetí pomocí inflace. Váha vlády v ekonomice se zvyšuje ve všech třech krocích. A když se to nepodaří, tak se to opakuje.
Pokud jste chtěli více vlády, toto je více vlády: Vláda je pro to, abyste měli méně růstu, vyšší inflaci a chudší občany.
Autor: Daniel Lacalle
Daniel Lacalle, doktor ekonomie a manažer fondu, je autorem bestsellerů Svoboda nebo rovnost (2020), Únik z pasti centrálních bank (2017), Svět energie je plochý (2015) a Život na finančních trzích (2014).
Je profesorem globální ekonomie na IE Business School v Madridu.
