V tomto článku se Vám pokusím stručně sdělit důvody, proč si myslím, že PetroDolar umřel. Přesněji řečeno, byl zabit. Posouzení toho, zda-li je vrahem Putin, zda-li se tak trochu extrémními sankcemi v rámci svého postavení coby emitenta světové globální rezervní měny nestřelili do nohy sami Američané/západ, případně zda-li z hlediska vyvolání nedůvěry v Dolar leží vina na obou stranách, ponechám na Vás.

PetroDolar letem světem

Příběh (konce) PetroDolaru je složitý a spletitý a abychom se tomu vskutku pořádně podívali na zoubek, museli bychom se vrátit zpátky do historie ideálně ještě před zavedení daně z příjmu a ustanovení FEDu coby Americké centrální banky, prokousat se velkou hospodářskou krizí 30. let minulého století a následně začali směřovat náš fokus směrem k období mezi koncem 2. světové války a 15. srpen 1971, přičemž bychom se nevyhnuli alespoň základnímu povrchnímu studiu příběhu o tom, jak celý PetroDolarový systém v podstatě vzniknul díky Henry Kissingerovi, jež v jeho etablování hrál zdaleka nejdůležitější roli.

Ve stručnosti – PetroDolar ve verzi ‘akceptovatelná politicky korektní né zcela lež’ = ‘za Vaši ropu berte pouze Dolary, výměnou za to my budeme chránit Vaše ropná pole’. Tak nějak to bylo ropnému střednímu východu prodáno právě Kissingerem.

PetroDolar ve verzi ‘neakceptovatelná politicky nekorektní pravda’ = ‘hele, buď budeš za Vaši ropu akceptovat Dolary, nebo Ti tu tvou zemičku rozbombardujeme na cimpr campr’.

BIS v tomto příběhu nutně musí hrát roli také, jinak by nebyla tak vysoká korelace mezi zeměmi, které v posledních třech dekádách zažily ‘násilné importy západních demokratických principů’ s těmi, které před třemi desítkami let na seznamu zemí s centrální bankou jako členem BIS ještě nebyly.

O jejich asistenci při krádeži českých zlatých rezerv fašistickým Německem bych se dále nerozepisoval, toliko si dovolím podotknout, že Hitlerovi nikdo peníze nevypnul. Asi jiná doba, že se centrální bankéři znepřátelených zemí v té době regulérně scházeli ve Švýcarsku, zatímco dnes máme globální konflikt dost možná na spadnutí a BIS se rovněž rozhodla na agresory uvalit sankce. Asi sebereflexe, vývoj, já nevím, zkuste popřemýšlet sami.

Afghánistán

Afghánistán? Proč Afghánistán, jakou roli v tom hraje? Žádnou. Jde o následující: Dle mého názoru byl odchod Američanů/NATO z Afghánistánu prostě signálem pro zbytek světa: ‘Američani to po dvaceti letech balí v Afghánu – to by mohl být začátek konce Americké globální hegemonie’.

Další věc, které dle mého názoru dost možná není náhodou – datum: 15. srpen 2021. Američany instalovaný loutkový prezident společně s posledními Americkými vojáky utíkají z Kábulu právě tento den, v den 50. výročí ‘dočasného’ ukončení konvertibility dolaru ve zlato.

No prostě když to po dvaceti letech okupace Američani zabalili přesně v den padesátého výročí de facto úplného zničení posledních zbytků navázání dolaru na zlato, něco to asi znamená. Primárně signál zbytku světa, zejména toho ropu produkujícího, že schopnost Američanů vymáhat povinnost příjmat za ropu dolary asi nebude tak zářivá a úderná, jako dřív…

FIAT za zenitem aneb když chceš válčit tak kurva tiskni!

Podíváme-li se na historii jakýchkoliv FIATových peněz, v podstatě žádné nevydržely déle jak cca 30 let. A ani Dolar není výjimkou:

Zlatý standard

do cca 1900 ‘svobodné bankovnictví’ na bimetalickém, později zlatém standardu, s několika obměnami z hlediska poměru zlata a stříbra vůči sobě

od cca 1900 byli Američani na zlatém standardu, který ale kvůli ekonomické zátěži na Evropské mocnosti účastnící se 1. světové války musel být k 31. červenci 1914 dočasně zrušen. (jo, holt válka něco stojí a tvrdý prachy holt ukládají tvrdou fiskální disciplínu, tak tady jakože Američani umožnili laskavě Evropanům se dál masakrovat, aniž by je to úplně zruinovalo než se vlastně dobojuje, že).

Nutno podotknout, že FED byl založen ke konci roku 1913 (23. prosince 1913 to prošlo kongresem a prezident Woodrow Wilson následně podepsal – to by mě zajímalo, kdo sleduje politiku dva dny před Vánoci?) a tudíž v tomto období až do roku 1933 jste mohli v USA legálně platit jednak nově etablovanými ‘bankovkami federální rezervy’, avšak rovněž stále ještě také dosavadními ‘stříbrnými’ či ‘zlatými certifikáty’.

V prosinci 1914 se pak zlatý standard znovu otevřel funkci s tím, že do 6. dubna 1917, kdy USA vstoupili do 1. světové války byly jedinou zemí na světě s funkčním zlatým standardem bez jakéhoholiv omezení na import či export. Se vstupem do války však samozřejmě byl zlatý standard de facto externě opět suspendován (zákaz exportu zlata).

Tento postupný tlak na demonetizaci zlata pak vyvrcholil ve 30. letech minulého století klasickým globálním ‘runem na banky’ – všichni chtěli namísto papírků zlato, tak namísto, aby banksteři nechali systém padnout na hubu, tak se postupně od zlatého standardu během hospodářské deprese prostě upustilo.

Británie ze strachu o solventnost celého svého monetárního systému zlatý standard opustila už v roce 1931, v USA pak v dubnu 1933 FDR de facto ruší zlatý standard zákazem vlastnictví monetárního zlata (šperky apod. měly výjimku).

Čili zlatý standard frakčních rezerv se nám postupně za cca prvních 30 let minulého století úplně rozsypal, buch ho! – první ‘moderní’ dolar mrtev. Ten dolar, na kterém namísto ‘bankovka federální rezervy’ stojí ‘zlatý dolarový certifikát’ – ten dolar, který jste do té doby mohli kdykoliv zajít do banky vyměnit za zlato.

Bretton Woods

Tento systém fungoval pouhých 11 let – důvod? 2. světová válka. S výjimkou Ameriky se válčilo na všech kontinentech, prakticky skoro všude ve světě, takže když se necelý měsíc po vylodění spojenců v Normadii mezi dny 1. – 22. července 1944 v hotelu Mount Washington v New Hampshirském Bretton Woods rokovalo o tom, jak bude vypadat monetární uspořádání světa po válce, Američani byli v jasné výhodě. 

Namísto neutrálního rezervního aktiva, jak navrhoval onehdá slavně John Maynard Keynes ‘byli nakonec všichni dohodnuti’ na následujícím nastavení: Všechny světové měny zemí účastníků konference budou navázány na dolar, přičemž ten bude navázán na zlato.

Za necelý rok byla válka u konce, a dolar konvertibilní ve zlato nějakým způsobem (pro Američany výhodným, pro zbytek světa nevýhodným – Američani efektivně exportovali inflaci a importovali zboží) fungovalo, do doby, než ve druhé půlce šedesátých let začal syčet papiňák na londýnské zlaté burze.

Do toho Charles de Gaulle vehementně Spojené státy za zneužívání tohoto nastavení kritizoval a účastníci rozpadajícího se Bretton Woods systému konali, jako před třicet let před tím během hospodářské deprese konal každý – najednou všichni chtěli od Američanů zlato a to ve Fort Knox začalo rapidně ubývat. Francouzi dokonce pro své zlato do New Yorku poslali torpédoborec.

Netrvalo to dlouho a dne 15. srpna 1971 Richard Nixon do televize veřejně vyhlašuje, že na jedné straně sice ‘dočasně suspenduje konvertibilitu dolaru za zlato’, avšak na straně druhé, že ‘váš dolar bude mít zítra stejnou kupní sílu, jakou má dnes’.

Klasická ukázka toho, že když politik otevře hubu, lítají sračky. Dolar je dnes ve srovnání s dobou před padesáti lety z hlediska kupní síly absolutní odpad a ty kecy o ‘dočasnosti’ byly prostě jenom kecy, podobně jako dneska centrální bankstři mají akorát tak kecy o ‘dočasnosti inflace’.

Každopádně BANG! – druhý dolar mrtev, demonetizace zlata hotova.

Tady určitě stojí za zmínku skutečnost, že od výše zmíněného zákazu držení zlata FDR z roku 1933 ubíhá touto dobou nějakých 40 let, od roku tuším 1973 pak Američani mohou znovu zlato vlastnit.

Samozřejmě, že do roku 1933 to bylo na ceně okolo 20$/unci, po znárodněn/konfiskaci/zákazu to bylo 35$/unci, no a když se necelé dva roky poté, co Američtí občané mohli opět legálně vlastnit zlato otevřely na COMEXu futures kontrakty se zlatem, otvírací cena byla dne 2. ledna 1975 rovných 184$/unci. Domov svobodných, země odvážných, ale čtyřicet let jste nemohli legálně vlastnit zlato, a pokud jste ‘dodržovali zákon’, prostě jste zchudli. Mafie, jako všude jinde.

Na závěr této sekce si dáme klasickou jazzovou metodu zvolání a odpovědi: A proč Bretton Woods vlastně musel začátkem sedmdesátých let umřít? Odpověď je jednoduchá – válka něco stojí a v té době USA válčily ve Vietnamu. Byly to především náklady na tuto válku, co nakonec fiskálně Američanům v podstatě zlomilo vaz. Válka něco stojí a dokud jsou papírky aspoň trochu navázány na zlato, je to problém. 

Stejné téma jako během první světové války, stejné téma jako během hospodářské deprese ve třicátých letech minulého století: Tvrdé peníze ukládají ministerstvům financí a pokladnicím hrubou a tvrdou fiskální disciplínu. Tečka.

PetroDollar

V roce 1973 se cena ropy zčtyřnásobila v důsledku ropného embarga vedeného Saúdskou Arábií, a to kvůli podpoře Izraele ze strany USA v arabsko-izraelské válce v roce 1973.

Kissinger pak uzavřel dohodu se Saúdy, která měla zajistit, aby se veškerá ropa OPEC obchodovala pouze v amerických dolarech a aby se zisky Saúdů a OPEC z ropy vracely zpět do USA nákupem amerických aktiv (státních dluhopisů, akcií, nemovitostí atd.) a amerických zbraní.
Největším čistým vývozem Ameriky tak i nadále zdaleka zůstaly právě bezcenné papírové dolary. (výše zmiňovaný ‘export inflace’)

De facto tak došlo k nahrazení ‘dolaru za zlato’ ‘dolarem za ropu’. No a ten systém donedávna celkem fajn fungoval, tedy než se před cca dvěma dekádami mezi významnými producenty ropy začaly objevovat nápady zkoušet za svou ropu brát taky něco jiného, než ten zpropadený dolarový papírek.

Irácký diktátor Saddám Hussein chtěl příjmat za ropu cosi jiného, než dolary.

Libyjský diktátor Muammar Kaddáfí chtěl nejen příjmat za ropu cosi jiného, než dolary, chtěl dokonce v rámci organizace jménem ‘Africká Unie’, v jejímž čele formálně stál, ustanovit zlatý standard – Dinár krytý zlatem.

Syrský prezident Bahsar al-Assad také chtěl za ropu příjmat cosi jiného, než dolary.

Tak stejně Irán (začátkem měsíce začali smlouvat o platbách za ropu v EURu, mimo jiné), no a nejnověji Rusko (ti jsou v jednání s jinými odběrateli, než kteří na ně uvalili sankce).

Rozdíl mezi Ruskem a Íránem a zbytkem výše jmenovaných zemí je nasnadě: Rusko a Írán, na rozdíl od zbytku výše jmenovaných, VSKUTKU mají nějaké ty armády.

Kromě toho jde i o načasování. Nad to, že Putin svou invazí dost možná trefil ‘vrchol’ aktuální FIATové ‘všechnobubliny’ hraje roli i relativně dost slabá fiskální pozice Spojených Států a katastrofální stav EUROzóny.

Závěr

Tudíž fakt nejsem překvapen, že Arabové se začínají bavit s Čínou ohledně nastavení ‘yuan za ropu’. Celý svět viděl, jak to Američani zabalili v Afghánistánu v přímém přenosu přímo v den padesátého výročí rozpadu Brettonwoodského systému.

PetroDolar přesluhuje. Už tak dvě dekády. Né tedy, že by se Američani nezabývali svým uměním ‘nekonečného válčení’ už dlouho předtím. Jde o to, že veškeré ty změny režimů v jižní americe či jihovýchodní Asii a bůh ví kde všude možně ještě, případně ty války v místech, kde standartní metodika ‘ekonomického atentátu’ selhala, byly víceméně agresí. 

Čistou zištnou agresí za účelem zisku. Veškeré vměšování se USA do dění v zemích s produkcí ropy během posledních 20 let byly zoufalé pokusy o udržení rozpadajícího se systému pohromadě.

Teď, když všichni vidí, že Američani se už kvůli PetroDolaru bít ani nejsou schopní, rychle hledají alternativy před tím, než se poslední zbytky důvěry v tento vyděračský monetární systém vypaří jako pára nad hrncem.

No a o tom, co bude po PetroDolaru, si napíšeme zase někdy příště. A ne, nemyslím si, že to bude hned teď někdy brzy Bitcoin 🙂

3.7 3 hlasů
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline zpětné vazby
Zobrazit všechny komentáře
0
Napište nám váš názor, okomentujte článek.x